Hřiště stlučená i nafouknutá
Do paintballu jsem přišel v roce 1994, tedy v době kdy se hrálo v jiných podmínkách než dnes. O tom, že to nebylo jednoduché svědčí i fakt, že jsem svou první zbraň, pumpu MARK 2000 koupil za 12 600,- korun !!! Ne že bych byl tak prachatý, ale paintball mě nadchl tak, že jsem prodal co jsem mohl a koupil. I hřiště na kterých se hrálo tenkrát vypadala jinak. Mistrovství ČR 1994 se odehrávalo v lese bez rozdělení do kategorií. Ano PGP proti Automagu, Trracer proti VM¨-68! Mohu to doložit video nahrávkou. O tom ale až jindy.
Já mám paintball stále vžitý spíše jako bojovou hru, než sportovní utkání a proto mi vyhovují hřiště spíše rozlehlejší, postavené z barelů, palet, pneumatik apod. Na takovém hřišti si vždy rád zahraji a dostává tu prostor i hráčova hlava, která neslouží jen na nošení masky. Je tu spousta momentů překvapení a pokud se prostor nachází v lese, tak se dají využít i maskáče. Tato hřiště mají ale jednu velkou nevýhodu, jsou naprosto nevhodné pro diváky. Přesto doufám, že tento klasický paintball má u nás stále dost příznivců, protože na letošní rok připravují členové PC Hustopeče několik her a turnajů v tomto stylu.
Ale dál. Jednoho krásného dne se na jedné krásné valné hromadě (asi v 1997) stalo, že někteří členové PGBA (to je taková asociace) začali prosazovat to, aby hráči nehráli v maskáčích, ale v dresech a aby se paintball víc přiblížil sportu. Prý to přiláká televizi a sponzory. To vyvolalo vášnivou debatu o tom co je maskáč a co ne. Někteří tvrdili, že maskáč jsou i černé kalhoty, pokud se nosí v noci. - Od té doby vím, že květovaná zástěra mé babičky je taky maskáč, pokud v ní okopává rozkvetlý záhon.- Omlouvám se za malé odbočení, ale toto dodnes považuji za rozhodující mezník českého paintballu.
Dnes se hrají důležité turnaje na nafukovacích hřištích podle amerického vzoru a hráči jsou oděni v pestrobarevných dresech. Hry jsou velmi akční a plné nečekaných zvratů. Hřiště se dá postavit prakticky kdekoliv. Ovšem na českém nafukovacím hřišti je překážek jaksi míň než na tom americkém. Někdy mám pocit, že připadá jedna překážka na jednoho hráče, takže po náběhu už zbývá jen rychle mačkat prst, překonat bolest, zatnout zuby a vydržet. Přeběhnout někam ve smršti kulek je prakticky nemožné. Tento typ hry mi vždy připadal naprosto debilní, ale něco na něm přece musí být, říkal jsem si. Rozdíl je v tom, že ve státech má totiž nafukovačka rozlohu poloviny fotbalového hřiště a je spíše širší než delší, takže se dá ve spleti překážek přebíhat a taktizovat. Není to tedy vůbec tak hrozné jak jsem myslel, jen čeští pořadatelé zase něco „upravili a oholili“ asi nezbyly peníze na další překážky. Přesto turnaje na nafukovačkách sleduji raději než hokej, protože to vypadá jako souboj moderních gladiátorů. Přál bych si, aby to tak vnímali i ostatní diváci, kterých je zatím jako šafránu.
Závěrem musím říct, že si rád zahraji na jakémkoliv typu hřiště. Když je dobře postavené, má své kouzlo každé. -Takže nakonec jsem přece jen našel věc která oba typy hřišť spojuje. U obou typů hřišť je důležité, aby je stavěl člověk, který má s hraním paintballu nějaké zkušenosti. Ten, který o něm nic neví, dobré hřiště nikdy nepostaví.
Vážení čtenáři, už teď těším na vaše reakce. Pokud se mnou v něčem nesouhlasíte, napište mi email nebo navrhuji pistole na deset kroků za svítání na hřbitově – překážky tvoří většinou mramor.
AP 2003
